Lichtenštejnové: Konntinuity–diskontinuity

...
Popis

Kontinuity a diskontinuity ve středoevropských dějinách

Války, revoluce a sociální převraty jsou společenským protikladem kontinuity, stejně jako morové či jiné epidemie, smrt či pouhá ztráta fertility jsou jejím biologickým odpůrcem. Střední Evropa prošla ve svých starších a zvláště moderních dějinách nekonečnou řadou těchto diskontinuitních událostí a otřesů. Většina z nich byla přijata jako rána osudu a zpravidla jen postižená část bezprostředně následující generace usilovala o obnovení kontinuity návratem k někdejšímu – pro ni příznivějšímu – stavu restitucí mocenských a majetkových pozic. Takové dění se odehrávalo ve střední Evropě i na přelomu 20. a 21. století. Snahy o odčinění či odškodnění holoucaustu, genocidních a jiných zločinů druhé světové války, krutých následků nucených migrací či zločinů komunismu vyvolaly po revoluční vlně roku 1989 ve středoevropských zemích snahy o nápravu. Byla to vždy jen náprava částečná a velmi nedokonalá. Neboť to nebyli pachatelé, kdo měli škody odčinit, nýbrž příslušníci dalších generací, kteří s kdysi spáchanými křivdami neměli bezprostředně nic společného. Navíc jejich představa o kauzálním sepětí a dějinné kontinuitě byla již zásadně jiná než u generací bezprostředně postižených. Pro ně měla význam kontinuita „poválečná“ a „porevoluční“, míněno vždy ve vztahu k poslednímu velkému zvratu. Nutně tak vzniklo napětí mezi těmi, kdo se odvolávali na stará práva, a oněmi, kteří měli pykat za jejich – ať již oprávněné, věcně opodstatněné, či zločinné – porušení. Tak jako exulanti z doby třicetileté války marně volali po návratu domova, stejně nevyslyšeny zůstaly hlasy vyhnanců ze čtyřicátých let či obětí komunistického teroru z druhé poloviny 20. století. Symbolická gesta měla nanejvýš morální význam. 

Neboť uměle restituovat dávno přervanou kontinuitu je možné v historiosofických úvahách, nikoli v reálném světě. Lze sice jednostranně usilovat o popření diskontinuity vytvořením nové analogie s někdejšími (zejména majetkovými nebo mocenskými poměry), ale toho je možné dosáhnout – byť i s právní argumentací – pouze silou, pokořením toho, kdo žije v jinak pojatém kontinuitním zakotvení současnosti. Dějiny jsou mnohdy nespravedlivé a na narušenou kontinuitu odmítají navázat, pokud nejsou znovu znásilněny. Má však Evropa, čelící na počátku 21. století populačním proměnám, hospodářským krizím, vyčerpání surovinových zdrojů a relativnímu slábnutí ve světovém měřítku, zapotřebí rozpoutat uprostřed kontinentu nové konflikty jen proto, že se ozývají hlasy po navázání na dávno zaniklou dějinnou realitu? 

Z přednášky prof. Jaroslava Pánka

Galerie